Vánoce a Silvestr v kostce

Díky svému neplánovanému volnu jsem měla víc času vše připravit na naši cestu domů, sehnat poslední dárky a jako správně přílišně proaktivní člověk (!) je stihla i zabalit.

Odlet byl naplánovaný na sobotu 22.12. ráno, tak abychom nemuseli zbytečně stresovat večer po práci. Pár zádrhelů nás stejně potkalo.

Málo místa

Honzovi se nevešly dárky do tašky. To mě upřímně pobavilo za což jsem si zasloužila znechucený pohled. Ale nakonec jsme spojili síly, zkombinovali naše úložný prostory a všechno jsme pobrali.

Zpoždění

Klasicky zpožděný let – 2 hodiny. Cestu na letiště jsme měli naplánovanou tak, abychom na letišti byli s dostatečným předstihem, ale zase ne takovým aby Honza protestoval. Koupili jsme si malou snídani do vlaku a pořádně se napucli až na letišti. Od té doby se anglická snídaně stala naší letištní tradicí.

Bezpečnostní kontrola

Ačkoliv jsme dárky vybírali pečlivě, tak některé detaily vás prostě nenapadnou. Mezi ně se řadí fakt, že paštiky a džemy se údajně řadí mezi tekuté věci a tudíž by měly být v průhledném pytlíku mimo kufr. Aspoň si díky mně letištní personál natrénoval rozbalování dárků, protože nejenom, že jsem to neměla vyndané, ale já to přece už měla i vzorně zabalené. Paní se snažila papír nezničit, ale já nikdy nešetřím izolepou, takže jí nezbylo nic jiného než to rozervat. Musela jsem zneužít vánoční atmosféry, aby mi to rovnou na místě nezabavili a já mohla tenhle dárek pro švagra propašovat až do Čech.

Hlavy děravý

Po přistání v Praze a srdečným přivítáním se všemi jsme se s Honzou rozloučili a vydali se strávit svátky každý se svojí rodinou. Až když švagr nandával můj kufr do auta, tak mi došlo, že mám polovinu Honzových dárků já. Telefon mi samozřejmě nezvedal, takže jsem musela vyběhnout směrem, kterým se vydal s rodiči a volat na něj z plných plic. V momentě, kdy si mě všimnul tak se plácnul do čela a s výkřikem „ježiš, moje věci“ se vydal mým směrem.

O týden později….opět na letišti

Sešli jsme se zase až na letišti, tentokrát vyprovázeni jinými členy rodiny. Čekala nás první oslava nového roku v Anglii a měli jsme v plánu ji strávit společně doma. Celkově jsme si za poslední 3 měsíce zvykli mít jen jeden druhého a vlastně nám to docela vyhovuje.

2019

To bychom nebyli my dva, kdybychom málem neprošvihli půlnoc a šampus jsme bouchali opravdu tak tak. Když jsme vylezli ven, podívat se na ohňostroj, potkali jsme se se Sofií (už máme jméno i potvrzené), která neměla s kým Silvestra slavit, protože Roberto byl v práci. Mrzelo mě, že mě nenapadlo dojít na ní ťuknout už večer, ale lepší pozdě než nikdy a od té doby slavila s náma. Společně jsme čekali i na Roberta a ještě jednou slavili Nový rok, dle časového pásma s Argentinou. Odpočet jsme slavili klasickou španělskou tradicí, kdy při každém úderu hodin musíte sníst jeden hrozen. Je to poměrně rychlovka a když to nakonec zapijete nabublaným šampáněm, máte o zábavu druhý den postaráno.

Nakonec se z toho stal super večer, jeden z nejlepších co jsme tu zažili a rádi na něj vzpomínáme.