Stěhujeme

Přišel den D – sobota 1.9.2018

Všechny věci byly víceméně sbaleny (hlavně díky Honzovi) a zbývalo je „jen“ nanosit do auta. Super, to máme tak za hoďku, max dvě hotové a budeme ještě na předání bytu čekat. Začalo se mi v hlavě rodit 1000 plánů jak s potenciálním přebytkem času naložit. Pokaždé, když nějaký z těchto plánů krachnul, vzal s sebou i kus mojí dobré nálady. Pomalu se ze mě stávala třaskavá směs, která hrozila každým okamžikem vybuchnout, a to s kataklyzmatickými následky.

Po naskládání největších kusů do auta jsme zjistili, že se to tam všechno prostě nevleze. Nevadí. Zavolala jsem ségře a ta mi přislíbila zapůjčení svého auta. SUPER!

Ať se propadnu, ty krabice neustále přibývaly. Odkud se pořád braly další věci, je mi záhadou. Nezbývalo než si přiznat, že ani ségřino auto nás nespasí. Naštěstí můj švagr zvládl na poslední chvíli zajistit dodávku, kterou jsme si mohli na víkend půjčit. Ať se děje co se děje, tam už se to prostě musí vejít a co se nevejde, dostane jízdenku na cestu první třídou do kontejneru (vtipné jak věci, kterých jsem se ještě před týdnem nebyla ochotná vzdát bych teď klidně dala bezdomovcům jen aby už to bylo hotové).Věci jsme opět přeházeli a přenosili do dodávky. Jo a málem bych zapomněla zmínit, že zatím co Honza stěhuje svoje věci k rodičům na česko -rakouské hranice, já je vezu na chalupu na hranice česko – polské, aspoň dostanu možnost uplatnit svoje logistické zkušenosti, že?

Se zatajeným dechem jsem nosila další krabice dolů a čekala, jestli se to tam vleze a v hlavě už uvažovala nad dalším plánem. Ten naštěstí nebyl potřeba. Auto bylo nacpané po střechu, ale byt byl prázdný. Ještě, že nám přišel pomoc Martin, nejen že bez jeho pomoci bych měla na konci dne ruce jako orangutan, ale zároveň svými vtípky odlehčoval celou situaci. Takže jsme se u toho zvládli nepozabíjet a za to mu budu nadosmrti neskonale vděčná.

Klíče od bytu jsme předali paní domácí a já se naposledy rozhlédla po bytě, který mi byl domovem skoro 4 roky. Odehrálo se tu v něm spoustu dobrého a mě najednou přepadá nostalgie a tak jsem zamáčkla jsem slzu a zabouchla za sebou dveře. Naskočili jsme do auta a vydali se na cestu.

Vstříc lepším zítřkům?