Stěhujeme – zase…

Stěhujem se do vlastního.

Sice je to jen pokoj, ale skoro po měsíci budeme moci vybalit všechny věci z kufrů. Už mi z toho neustálého přehrabování začínalo hrabat!

Když jsem začla psát tenhle článek, dlouho jsem přemýšlela jak náš byt nejlépe vystihnout. Došla jsem k závěru, že krabička od sirek je odpovídající. Z celkového počtu 3 pokojů byl ten náš největší (!!) a jako jediný vhodný pro dva lidi. Malinká úzká kuchyňka, která je plně vybavená (až na nádobí) a absolutní pidi koupelna se záchodem. Jediný způsob jak se v koupelně dalo pohybovat bylo otáčet se kolem vlastní osy. Jestli přiberu, tak za sebou nezavřu dveře :D. Celý byt byl menší než jsem čekala, ale všechno to vypadalo relativně nové (některé věci v kuchyni byli ještě zabalené v krabicích) a čisté.

Než jsem vešla k nám do pokoje zhluboka jsem se nadechla, připravená na cokoliv co tam na mě může čekat. Honza měl moji plnou důvěru co se výběru bydlení týče, ale i tak jsem byla nervózní. Chlapi prostě spoustu věcí vnímají jinak. Když jsem psala holkám, že jsem výběr nechala na Honzovi bylo to označeno za přinejmenším statečné. Vlastně spíš šílené.

Harry jdu do baráku! Otevřela jsem dveře a….do toho pokoje se vešla akorát postel! Doslova uprostřed pokoje stála velká postel, kolem ní vedla úzká ulička ke komodě se šuplíkama, po stranách postele stály dva noční stolky a za rohem byl plastový stůl a skříň. Dvě okna a to bylo vše! Okay, ještě jsem zapomněla dvě vestavěné skříně z nichž jedna ještě potřebuje opravit a druhá dost zvláštně smrděla.

Honza již k bytu šel výrazně rychlejším krokem a náš záchod procházel svojí první zatěžkávací zkouškou. Mě to dalo alespoň šanci všechno vstřebat a rozdýchat. Nerozjímala jsem příliš dlouho, protože byt neměl věci běžné potřeby (na což nás v agentuře předem varovali) jako je nádobí či toaletní papír. Naštěstí jsem si vzpomněla, že po cestě od vlaku jsem nějaké krámy zahlédla a vydala jsem se na záchrannou misi „najdi hajzl papír“. Ten můj chlap má fakt z prd**e kliku, protože první krám byl doslova za rohem. Měli tam dokonce i základní domácí potřeby, takže mi bylo jasné, že tam dnes nejsem naposledy, ale v tuhle chvíli jsem jen popadla toaleťák a pelášila domů vysvobodit Honzu.

Seděli jsme mlčky v pokoji a bezradně koukali jeden na druhého. Podmínkou ve smlouvě bylo, že v tomhle bytě musíme bydlet alespoň měsíc než se budeme moci bezplatně přestěhovat v rámci agentury. Honza byl evidentně nervózní z toho, že špatně vybral, což nebyla pravda. Jen to chtělo vymyslet jak v tomhle pidi prostoru budeme schopni fungovat.

Se spásným řešením přišel Honza. Prostě přeorganizujeme nábytek. Postel zastrčíme do výklenku pod oknem čímž si uvolníme prakticky celý střed pokoje a vytvoříme si skoro útulný spací brloh, skříň strčíme ke dveřím a stůl dáme tak, abychom u něj mohli sedět oba a třeba se občas i společně najíst. Rozměry jsme si hezky po staru nakrokovali (k tomuhle nápadu se hrdě hlásím já) a během dalších 20 minut jsme sice měli pořád stejně prťavý pokoj, ale díky selskému rozumu se v něm dalo dýchat,pohybovat a mít i trochu soukromí. No a můj „beauty koutek“ byl jen třešničkou na dortu.

A jde se vybalovat!