První návštěvníci

Z mého každodenního stereotypu rozesílání životopisů a obvolávání pracovních agentur mě koncem ledna vytrhla návštěva Lucky a Kačky – ségry a neteře.

Moje tetičkovská pýcha narostla až do nebes, když jsme zjistila, že Kačka si ke svým 11. narozeninám přála výlet za náma (ale za mnou nejvíc) do Londýna a dokonce si i od Ježíška přála knížku o Londýně, aby si to mohla všechno nastudovat. Bonusový body.

Cesta i program byly naplánovaný a já už celá natěšená jela na nádraží holky vyzvednout. Pro Kačku to byla první návštěva evropského velkoměsta (kromě Prahy samozřejmě), takže to pro ní bylo všechno nové a zajímavé. Ségra byla v Londýně několikrát, takže se tu prakticky vyznala líp než já.

Pro holky jsem měla připravené nabité Oyster karty a jen co jsme se vymotali z Liverpool Street Station, pádily jsme na metro směr hotel. První vtipný moment na sebe nenechal dlouho čekat, protože jsme Kačce zapomněly vysvětlit, že je tu všechno na opačný straně, takže samozřejmě pípla kartu na špatné straně terminálu. Ségřiny reflexy byly rychlejší než by kdo čekal a stihla otevřenými zábranami proběhnout. Nevím co nás všechny pobailo víc, zběsilý úprk mojí ségry a nebo Kačky nechápavý výraz, že to nefunguje.

Cesta do hotelu nám zabrala asi 30 minut a protože žádná z nás nevečeřela zastavily jsme se v Mekáči. Bylo docela srandovní pozorovat jejich nadšení, když zjistily jak rozdílná nabídka tu je. Klasiky jsou však všude stejný, takže vybrat si nebyl problém. A hele jakou měly radost z hranolek. Navíc Kaččina ekologická duše jásala nad množstvím košů na tříděný odpad.

Tower Bridge a legendární krkavec aneb prokousnutá kozačka a úprk o život

První společný výlet byl do Toweru, pro mě opět premiéra. Ségra sypala z rukávu všechny zajímavé legendy, které se k Toweru pojí, historická fakta a já nechápala, jak si to všechno pamatuje (přeci jen už je ze školy nějaký ten pátek). Mě nejvíc táhly korunovační klenoty, Kačku samozřejmě krkavci. Byla jsem překvapená jak velké zvíře krkavec je. S rozpětím křídel 1,5 metru budí respekt a tak jsme se od něj radši držely v uctivé vzdálenosti. Krkavci v Toweru lítají na volno a většinou mají svá místečka, kde se turistům schovávají. Proto nás překvapilo, že jsme na jednoho (teda vlastně na jednu) narazily přímo u jejich výběhů jak v klídku sedí na opěradle lavičky v dosahu zvědavých turistů. No, ona byla zvědavější než všichni turisti dohromady. Z nějakého důvodu se rozhodla, že se s námi – hlavně teda se mnou bude kamarádit. Já z toho nadšená nebyla, bojím se i normálních slepic a ty jsou výrazně menší. Ať jsem šla kamkoliv, Poppy (jak jsme později zjistily, že se krkavec jmenuje) zvesela hopkala za mnou. Líbily se jí moje černý kozačky, který mi oklovávala tak dlouhou až je prokousla. Krucinál já jiný zimní boty nemám! Ty dvě se samozřejmě mohly potrhat smíchy, ale já se toho zatracenýho ptáka nemohla zbavit. Holuba bych nakopla, ale do legendárního krkavce, který je spojen s budoucností britské monarchie se mi úplně čutat nechtělo. Nezbylo nic jiného než vzít nohy na ramena a doufat, že mě nebude pronásledovat. Pak nám jeden Beefeater vysvětlil, že Poppy je ještě mládě a proto je tak zvědavá.

Největším hitem výletu do Londýna bylo krmení divé zvěře v parcích.

Pro labutě, racky a jiné vodní ptactvo jsme měli připravené dostatečné množství toastového chleba (i když jeden z racků si dělal chutě na Honzův sendvič a chtěl mu ho sebrat jedním odvážným náletem), pro veverky jsme měli oříšky. Ze začátku to vypadalo, že s veverkami neuspějeme, ale podcenila jsem Kačky přirozený talent. Pochopitelně na konci výletu měla veverku prakticky v náručí a jedna za ní dokonce běhala jako pejsek. Kačka byla nadšená. Další bonusové body cool tety jsem nasbírala palačinkama k večeři v naší hospůdce U Anděla, ve které jsme zakotvili po krátké prohlídce našeho skromného příbytku. Docela nás překvapilo, že když jsme do restaurace vešli, obsluha nám oznámila, že musíme nejdýl o půl 10 odejít. Sakra, já myslela, že zavírají až v 11. Zavíračku jsem si sice pamatovala dobře, ale bohužel děti mladší 18ti let nesmí být v restauracích dýl jak do půl 10, a to ani když s sebou mají zákonného zástupce. Pořád se tu každý den učíme něco nového.

Prodloužený víkend uběhl strašně rychle a já už s nima zase jela na nádraží, vůbec se mi je nechtělo poslat zpátky domů, ale byla jsem ráda, že jsem je tu aspoň chvilku měla pro sebe.