Požárník Sam

Zase je o kousek líp. V byte už si zvykáme a máme prakticky vše zařízeno, práci máme taky oba, já sice pořád trčím v kavárně, ale Honza se probojoval do Financial Times! A ta pitomá chřipka se nás taky konečně pustila.

Jediné co nás pořád trochu stresovalo byli potenciální spolubydlící. Pokud bychom si nesedli, tak v tomhle pidi prostoru by to bylo pekelný.

Já si většinou nosím večer jídlo z práce, pokud zrovna zavírám tak je potřeba sbalit pult s jídlem a téměř všechno se musí vyhodit a tak máme dovoleno si cokoliv co by se vyhodilo vzít domů. Je to možná trochu sockózní, ale jídlo máme fakt výborný a každá koruna se počítá. Honzovi se to brzo zajedlo, sortiment máme trochu omezený a většinou zbyde každý den to samé.

Honza se rozhodl zkusit mraženou pizzu a to znamenalo premiéru s troubou. Je plynová a ze začátku se jí nechtělo úplně spolupracovat, ale nakonec se věčný plamínek objevil (naposledy jsem s plynovou troubou manipulovala jako malá u nás doma) a dle instrukcí na obalu jsme nastavili požadovanou teplotu a dali to péct.

O 15 minut později nás zvednul se židlí uši rvoucí kravál, který se ozýval z kuchyně. Unisono jsme tam vyběhli a já očekávala, že najdu kuchyň plnou kouře a prakticky hořící pizzu (inspirováno americkými filmy), ale když jsme otevřeli troubu tak nejenom, že pizza nebyla spálená, ona ještě nebyla ani upečená.

Vybaveni znalostmi z amerických filmů jsme rychle pootvírali okna a dveře a začali zběsile mávat utěrkama pod hlásičem. Bez výsledku. Objevili jsme tlačítko, které by mělo hlásič umlčet. Bez výsledku. Hlásič řval už dobrých 5 minut a pomalu začali vylézat sousedi ven (není nad to když se vám tohle stane v 10 večer). Honza větral a já naivně volala do agentury. Naše agentka to samozřejmě nebere a na 10 minutový rozhovor s robotem na zákaznický lince nemám ani nervy ani čas protože co nevidět sousedi vyvolají vzpouru. Před našimi dveřmi stojí pán a dost znechuceně se na mě dívá, asi si myslí, že si to užíváme. Obracím se na něj se slovy – pokud víte jak to vypnout, tak běžte klidně dovnitř, uvítáme každou pomoc. Jeho asistence v podobě více větrání nepomohla, dvě další sousedky co přišly na pomoc taky neuspěly, jen zkoušely to samé co my (evidentně znalosti z filmů nebyly úplně špatné), takže nakonec si všichni jen zacpali uši, pokrčili rameny a s omluvným výrazem odešli.

Zbyla nám poslední možnost – zavolat hasiče. Není nad to když zjistíte, že absolutně netušíte číslo ani na policii, ani na sanitku a ani na hasiče a musíte to Googlit. Ještě, že opravdu nehoří.

Začínalo mi připadat, že pípání v hlavě se už nikdy nezbavím. Honza to vyřešil po svém a strčil si do uší sluchátka. Zatímco já volám, tak Honza se snaží minimalizoat řev hlásiče tím, že přelepuje repráky.

Dovolám se na pohotovostní linku, kde se paní snažím vysvětlit, že nemáme akutní situaci jako takovou, že se nám jen zbláznil hlásič a potřebujem poradit co s tím. Nicméně paní mi oznámila, že jediné co může udělat je přepojit mě buď na záchranku, policii nebo hasiče. Volím tedy hasiče a opět se s neustálými omluvami vysvětluji naši zapeklitou situaci. Nicméně paní operátorka mi nevěří, že jsem si 100 procentně jistá, že u nás nehoří (!!!) a pro jistotu vyšle jednotku na naši adresu. Nejenom, že nám bylo blbý takhle zbytečně použít výjezd hasičů, ale taky jsme si říkali, že nevíme jestli se za to platí nebo ne (ne, že by to na situaci něco měnilo).

Pánové dorazili do 5 minut a se vší parádou, houkačky i blikačky. Pokud doteď někdo o našem hlásiči nevěděl, tak teď už ho rozhodně minout nemohl. Z auta vyskákalo několik chlapíků v plné polní, ale evidentně se k nim doneslo, že nehoří protože se k nám vydali klidným krokem.

Nejprve se snažili hlásič vypnout tím, že vyhodili pojistky, což nezabralo. Druhý pokus obnášel trochu násilí aneb šroubovák, který nejdřív pan Hasič urputně hledal ve všech kapsách (a u toho odkládal vrstvy oblečení – kdyby tu s náma byla Barča, tak už jde do kolen), vrazil ho do hlásiče a vyrval ho ze zdi. Po bytě se rozlilo blažené ticho. Zkontrolovali ostatní hlásiče, kdyby přeci jen opravdu hořelo abychom byli upozorněni a porouchanou krabičku mi dal do ruky s tím, že máme kontaktovat agenturu, aby to urychleně opravili (jooo kámo to si ještě nepotkal naši agenturu).

Hasič č.2 vše překontroloval (do té doby čekal venku, oba by se tam prostě nevešli), nahlásili na dispečink, že situace byla vyřešena, posbírali si všechny svoje svršky a odjeli. A my v tu chvíli propukli v záchvat smíchu. To prostě nevymyslíš.

Když jsem tuhle stresovou historku vyprávěla kamarádkám, tak mi prakticky bylo řečeno, že neví na co si stěžuju, že jsem měla tu šanci se potkat s mladým hasičem se sexy britským přízvukem, který si ještě zvládnul pár vrstev oblečení odložit. Je mi jasný, že jejich představa připomínala spíš vystoupení z Men on Fire než reálnou situaci řvoucího hlásiče.