Podpis smlouvy na první byt

Při vstupu do agentury mi došlo, že netuším jak tu naši agentku najdu. Nevím jak vypadá, kontakt na ní taky nemám a jediné co vím je, že se jmenuje Laura. Tak snad tam bude jediná. Aspoň jednou stálo štěstí na mé straně a zanedlouho mě vedli ke stolu mladé, sympatické slečny.

Podle jejího výrazu jsem usoudila, že už nečekala, že dorazíme. Ihned se začala ptát na Honzu, takže jsem ze sebe vyblekotala omluvu, že se zasekl v dopravě a s díky odmítla nabízenou kávu.

To, co následovalo v horizontu příštích 20 min jsem fakt nečekala a řádně jsem se u toho zapotila. Přistál přede mnou papír se sáhodlouhým seznamem, co všechno musíme doložit. Některé položky již byly staří známí, jiné byly absolutní novinky. Dva doklady totožnosti nebyly problém, výpis z banky za poslední 3 měsíce problém byl, protože jsem neměla mobilní banku. Díky bohu za paní účetní, která všechny tyhle doklady má a byla dokonce ochotná se kvůli mě otočit do kanceláře. Potvrzení z práce a výplatní páska. Výplatnici jsem ještě nedostala, ale to naštěstí nebyl problém.

Poslední dvě položky seznamu byly neočekávané a bylo jasné, že vůbec nebude lehké je získat. V Anglii na spoustu věcí potřebujete tzv. Garantora. Někoho kdo se za vás zaručí, že za vás případně uhradí veškeré závazky. Některé agentury akceptují pouze někoho kdo trvale bydí v UK a vydělává více jak 30 tisíc liber ročně. Naše agentura naštěstí akceptovala kohokoliv, kdo byl ochoten se za nás zaručit. Potřebovali ovšem kopii občanky a výpis z účtu za minulý měsíc. To se nám nelíbilo, přišlo nám, že do toho jim nic není. Nakonec nám bylo vysvětleno jedním manažerem, že nejde ani tak o zůstatek na účtě (pfff to vám tak věřím), jako spíš o adresu uvedenou v hlavičce, snaží se (údajně) zkontrolovat správnost všech údajů. Pořád se nám to nelíbilo, ale nakonec jsme jim ty papíry dali. Upřímně pokud jsme se o víkendu chtěli stěhovat, tak nám stejně nic jiného nezbývalo.

Zvedla jsem teda telefon a zavolala mamce. Ta byla bohužel na domovní schůzi a k účtu by se z domu stejně nedostala. Švagrovi jsme se nemohla dovolat, takže mi nakonec zadek zachránila ségra. Obratem mi poslala jak občanku tak výpis z účtu, ale adresa na něm nebyla. SAKRA. Nicméně agentka Laura to zkontrolovala a konstatovala, že to nebude problém. Tolik k tomu, že je nezajímá zůstatek. Po půl hodině zběsilého telefonování a emailování se mi podařilo dát dohromady veškeré požadované podklady. Mezitím se k nám připojil Honza a za stálého brblání začal dávat dohromady svoje dokumenty on. Bez internetu se to ale blbě dělá, a tak mu slečna Laura nabídla hot spot, jinak bychom se nikam nehnuli. Začínám nabývat pocitu, že wi-fi tu rozhodně nefrčí tak jako u nás. Ačkoliv se to zdálo nemožné, nakonec jsme nějak dali dohromady všechny papíry a mohli se konečně posunout do fáze číslo 2.

Více papírování. Tady pro nás pro změnu chtěli zástup kontaktů. Na nás, kontakty na lidi do práce. Koho mají kontakovat v případě, že něco zničíme a nebudeme to schopni uhradit a v neposlední řadě koho mají kontaktovat pokud by se něco stalo nám. Duplicitní kontakty se nepovolují, takže pokud máte pouze úzký kruh přátel máte problém.

Fáze 3 – podpis. Na ten jsme se přemístili do kanceláře manažera. Jednalo se spíš o takovou prosklenou kukaň, kde seděli všichni „manažeři“ společně. Byla nám nabídnuta káva a ačkoliv jsme původní nabídku odmítli, tak na skoro naléhání pana manažera jsme svolili. A to byla chyba. Mladík zvesela odcupital a zmizel na dobrých 20 min jen aby se objevil s čímsi co nikterak nepřipomínalo kávu. Fáze 3 od nás nevyžadovala vůbec žádnou aktivitu, protože pan manažer muselo všechny ty námi ručně vyplněné papíry nacvakat do počítače (nestačili jsme zírat fakt). Člověk by řekl, že za ty prachy který si řeknou by si mohli dovolit koupit pár tabletů, do kterých by se to vyťukalo rovnou a byl by pokoj. No nic. Aspoň jsme si s Honzou stihli popovídat.

Každopádně k výsledku jsme se dobrali, přistála před námi hotová smlouva. Pan manažer nám podal tužku se slovy – podepište. Jooo chlapče, to já nemůžu jen tak podepsat, vždyť jsem to nečetla a dozvědět se to mamka, tak mě zastřelí (viď mami?). Takže jsem smlouvu otevřela a začala pročítat, položila pár kontrolních otázek, ale nakonec jsme to stejně podepsali. Teda podpisů chtělí víc jak na autogramiádě Karla Gotta, ale po celém tomhle procesu už nám to bylo fakt jedno.

Po podepsání přišla nejbolestivější část. Placení. Chtěli po nás depozit a doplatek prvního nájmu (protože jsme credit checkem prošli použil se poplatek jako část prvního nájmu), celkem to bylo 1500 liber. Fuj. Smlouvu máme, nájem zaplacený, ale klíče dostaneme až zítra, teď se tam ještě finišují nějaké práce a úklid. Pokud byste si chtěli tipnout jak dlouho jsme tam seděli, tak pokud byste hádali cokoliv pod 4 hodiny, prohráli byste.

PS: Po cestě domů, jsme si koupili pivo (a když říkám my, tak myslím já :D). Při domácí rekapitulaci jsme zjistili, že Honza domluvil schůzku až na půl 6 abych nemusela z práce tak chvátat (škoda jen, že se o této ohleduplné myšlence zapomněl zmínit). Takže on vlastně vůbec nepřijel pozdě, naopak já tam byla šíleně brzo – proto na mě Laura tak zírala. Never mind.