Podomní prodej

Dneska je na Honzovi, aby se chystal na ranní směnu. Bohužel v Pret a Manger znamená ranní směna od 7 ráno, takže Honzovi zvoní budíček už v půl 6. Abych ho vyprovodila a popřála mu hodně štěstí vstávám samozřejmě s ním. Honza mě označí za pošuka, já to vnímám jako projev lásky😁😁.

Světe div se jsem byla žádaná na dalším pohovoru. Bylo to na pozici tzv. Brand Ambassadora a kdybyste viděli moji radost když pozvánka přišla, mysleli byste si že jsem vyhrála minimálně ve sportce. Jenom jsem si nějak nemohla vzpomenout, že bych se na takovou pozici kdy hlásila. S pokrčením ramen tenhle drobný zádrhel přejdu, protože v tom množství rozeslaných životopisů se nedivím, že si je všechny nepamatuji.

Moje radost trvá do doby, než si pořádně přečtu náplň práce. Není snad horší kombinace slov než direct marketing a direct sales. Reklamní video, jak člověk v reklamním oblečení a tabletem v ruce obchází domy a klepe na dveře tomu moc nepřidá. Oh shit…dost přemýšlím jestli na pohovor vůbec jít, ale snažím se zůstat otevřená všem možnostem, takže si to tam dojdu vyslechnout. Je to až od čtvrt na 3, takže jsme s Honzou domluvení, že pojede se mnou a pak se v centru potkáme s Evkou. Každopádně si před tím musím umýt hlavu, s touhle slámou nemůžu ani s košem natož na pohovor.

Pozn: Evička je tady naše spásná duše, která nás ze začátku nechala bydlet u sebe, poradila nám jak na práci atd. Doufám, že jednou budeme mít příležitost jí to vše vrátit.

Když jdu vynést odpad, potkám se na dvorku s takovým zvláštním pánem. Párkrát už jsem ho tu viděla. Vždycky přijde, prohlédne popelnice a pak nějakou dobu leze po čtyřech po trávníku. Jen co si mě všimne, ukáže na odpad v mé ruce a ptá se mě, zdali to jdu vyhodit. No na nákup s tím nejdu. Nicméně komentář si odpustím a stručně odpovím, že ano. Načež jsem poučena o třídění a funkci jednotlivých popelnic, kterých je na dvorku celkem 6. Vypadají na vlas stejně, ale obsah má každá jiný. Základ je stejný jako u nás – papír, plast sklo a smíšený odpad. Pán je evidentně velkým zastáncem recyklace, soudím tak na základě pohotové šipky, kterou skočil do popelnice, když jsem vyhodila tvrdý plast mezi měkké. Společnými silami jsme se s odpadem popasovali a já se u toho dozvěděla, že se jmenuje Robin a má u nás na starosti zahrádku.

Od rána nemám úplně nejlepší náladu a tak na mě padá splín, přiznám se, že i slza ukápla. Nikdy jsem se nepovažovala za “mamánka”, ale přiznám se, že se mi opravdu stýská. Nejen po rodině, ale po určité jistotě, zaběhnutých kolejích a kamarádech. No to brzo, vždyť tu nejsme ani týden. Vysměju se sama sobě a otřu slzy.

Po cestě na pohovor se spustila šílená průtrž mračen, která absolutně zničila jakékoliv moje úsilí zkrotit svoje vlasy a rozklepala mě brutální zimou. Hledáme kam bychom se schovali, ohřáli se a Honza tam na mě mohl počkat. Původně jsme hledali kavárnu, ale nakonec jsme našli naprosto krásnou starou hospůdku. Pán, který nás k ní nasměroval nás informoval, že se řadí mezi jedny z nejstarších v Londýně. A ten výhled – toho jsme si ale bohužel všimli, až při odchodu (a samozřejmě ho nevyfotili).

Původní plán přezout se do lodiček jsem vzdala, venku je zima, takže zůstávám v kozačkách. Chyba. Velká chyba. Jen co jsem se probojovala za recepci ocitla jsem se v místnosti lidí v oblecích. Když se nikdo nedíval (teda aspoň doufám), tak jsem rychle přehodila boty, abych nebyla za křupana. První kolo pohovoru probíhá ve skupinkách, členy mojí skupiny tvoří Chorvat z pojišťovnictví a Rumun, který se do teď živil jako řidič. Pán, který pohovor vede nám sdělí, že někteří z nás se na pozici přihlásili a některé si aktivně pozvali oni. Ha haaaaa, takže nejsem schizofrenní. Za 20 minut se toho dozvíme opravdu hodně kromě pár detailů jako jsou platové podmínky, pracovní doba a pracovní náplň. To nám bude údajně sděleno až v druhém kole. Na základě zkušeností z Čech (a historek od mamky z práce) jsem k takovýmhle pozicím dosti skeptická a jsem rozhodnutá v dalších kolech nepokračovat.

Jdu si vyzvednout svého parťáka do hospůdky a za pochodu domlouvám s Evkou, kde se potkáme.

První týden zakončujeme celkem úspěšně. Volali mi totiž z kavárny, že mě berou a Honza práci v Pretu taky dostal. Oba začínáme v pondělí a já mám konečně alespoň nějakou naději, že se blýská na lepší časy a že to tu fakt zvládnem.