Odlétáme

Letenky koupený, s rodinou a kamarády jsme se rozloučili, takže nezbývá než všechno nacpat do kufrů, připravit doklady a jde se na to.

Můžu mít s sebou 3 tašky. Ne, že by mi to nějak extrémně pomohlo, ale tu nejhorší paniku to drželo na uzdě. Nacpat to všechno do kufrů není problém. Teda není to problém po tom, co mi s balením a zapínáním těch dvou naprosto narvaných zavazadel pomohla mamka. Kdyby mamka byla superhrdina tak její superschopnost by byla balení. Váhový limit je vždycky výzva, ale tentokrát mi to přišlo jako naprosto nemožné. Taky tak strašně nemáte rádi, ten moment kdy položíte kufr na pás u odbavení a se zatajeným dechem čekáte na to číslo, které se objeví na displeji a oznámí vám, jak moc jste limit přestřelili? Doma jsme provedli testovací vážení a vše se zdálo okay, teď jen doufám, že naše a letištní váha mají stejnou kalibraci😀.

Ještě je docela fajn se před odletem odbavit, že jo? To já přece vím, neletím poprvé. Takže jsem to samozřejmě rozhodně nedělala na poslední chvíli téměř o půlnoci den před odletem.🙈

Na letiště nás oba vezli rodiče. Moje mamka byla snad na prášky víc než já, a to už o něčem vypovídá, vzhledem k tomu, že jsem už dva dny před odletem měla žaludek na vodě a prakticky nemohla spát. A to normálně cestovní horečkou netrpím. No jo, ale normálně se taky nestěhuji na druhý konec Evropy, že jo? Nicméně pro maminčino duševní zdraví, jsem se snažila, aby to nebylo tak moc poznat. Měli jsme domluvený společný oběd i s druhou stranou výpravy a já už se nemohla dočkat, až dorazíme do Prahy.

Konečně jsme dorazili na místo. Sraz jsme měli v restauraci nedaleko od letiště. Se všemi jsem se přivítala a pak už byla v náručí své drahé polovičky, v tu chvíli ze mě opadl (téměř) všechen stres. Věděla jsem, že ať nás tam čeká cokoliv, tak spolu to nějak zvládneme. Jasně, většinou to bude těžká improvizace, ale to dáme.

Přes oběd, společné kafíčko, odevzdání kufrů a příjezdu ségry s dětma jsme se postupně propracovali až k momentu, kterého jsem se děsila od chvíle, co jsme se rozhodli pro odjezd. Loučení. Nechápejte mě špatně, nejsem mamánek, který by se bál pustit máminy sukně. Jenže my jsme takový ten ujetý tip rodiny, co se rád pravidelně vídá, společně slaví vše, co se slavit dá a tak.Takže mě spíš přišla zvláštní představa, že nebudu moci skočit do auta a za 20 min popíjet kafe se ségrou. O hladině emotivnosti u nás v rodině je škoda mluvit. Bylo mi jasné, že slzám se nevyhnu, ale moje představa emotivního loučení se zdaleka nepodobala tomu dojáku co se nakonec odehrával. Šla jsem z náruče do náruče a než jsem se propracovala na konec řady, tak už brečeli úplně všichni. Pro nezávislého pozorovatele to muselo vypadat jako že odjíždíme minimálně do válečné zóny v rozvojové zemi. Tímto se omlouvám Honzovým rodičům, že naše drama trochu upozadilo jejich loučení s Honzou.

Poté, co jsem slíbila, že se budu pravidelně ozývat a že na sebe určitě dám pozor, jsem popadla pas, palubní lístek a prošla první kontrolou. Naposledy jsem všem zamávala a s Honzou po boku vyrazila dál. Úspěšně jsem se probrečela až do letadla. Fotky od ségry, jak děti stojí na vyhlídce a mávají našemu letadlu, rozhodně nepomáhaly.

Nicméně po vzlétnutí jsem se uklidnila a už se těšila, až budeme v Londýně.