Náš byt na Mile End

Náš nový byt je super. Je to relativně kousek od metra a autobusovou zastávku máme hned před vchodem . Navíc na jednom rohu máme hospodu a na druhém potraviny a rychlé občerstvení, takže nejnutnější věci pro přežití máme zajištěný.

Největším bonusem je, že zatím nemáme žádný spolubydlící, takže si to můžem vše zorganizovat podle sebe. Ale nejdřív si nutně potřebuju umýt hlavu….jo a taky vyprat.

Ze sprchy se vyklubala větší výzva než jsem čekala. Nejen, že jsem absolutně netušila jak tyhle kohoutky fungují (jak mě se stýská po normální baterii), dnes už vím, že jeden je na sílu proudu a druhý na teplotu. Jaksi ovšem zapomněli nakreslit kam je teplá a kam studená, takže jsem tam s tím chvíli čachrovala, ale pořád beze změny. Poté co odtekla studená voda, tak se teplota začala stupňovat až na nepříjemně horkou. Okay, takže tady je to max teplá, na druhou stranu to musí být studená. Omyl. Otočením kohoutku jsem nastavila vodu na absolutně vařící. Nezbylo mi než volat o pomoc, protože evidentně to muselo být nastavením bojleru.

Plán byl jasný -Honza bude seřizovat boiler a já budu pokusný králík. Z napůl upečeného králíka se v mžiku stal králík mražený, protože po prvním Honzově zásahu přestala téct teplá voda a já inkasovala zásah ledovou vodou. Pro ty z vás kteří si klepou na čelo a nechápou proč jsem z té sprchy nevylezla mám jednoduchou odpověď – jsem celá namydlená a ve vlasech mám šampon. Po sérii ubírání a přidávání teploty na bojleru jsme to vzdali a já přijala výzvu „Jak si umýt hlavu vařící vodou“. Zápasila jsem deset minut, vylezla rudá jako krocan a naše koupelna připomínala finskou saunu.

„Honzi můžeš si ke mně čuchnout prosím? Já mám pocit, že jsem se v té sprše trochu připekla…“ Pečená krůta, slepičí vývar a jiné vtipné poznámky se ke mně nesly od celé rodiny. Hlavně, že humor nás neopouští.

Okay, hlava umytá, teď pračka. Sušák tu samozřejmě chybí, ale to se dá lehce vyřešit, jeden jsme viděli v tom krámě hned za rohem. Nicméně Honza se bál, že je příliš velký a nevejde se nám do pokoje, takže se vydal prozkoumat obchody v okolí s cílem najít menší sušák.

Skoro o hodinu později se vrátil s tím stejným sušákem, jenom z jiného obchodu (málem ze mě vypadlo já jsem ti to říkala), ale nesl k tomu i hrnečky a talířo-misky, takže to byl vlastně úspěch.

Pračku jsem naházela, zvesela si pustila film a pak cíleně ignorovala pípání ozývající se z kuchyně, které mi oznamovalo, že pračka doprala a vyžaduje se ode mě nějaká aktivita. Ignorovala jsem ji tak úspěšně až jsem na ní samozřejmě zapomněla. Každopádně pračka pípala dál a hlásila 15 min do konce programu, tak jsem ji s pokrčením ramen zase zapnula a nechala to být. 15 minut do konce hlásila i o hodinu později a ani po zastavení programu se nadala otevřít. Pecka. Pračka nakonec podlehla hrubé síle a já se vrhla do věšení. Prádlo tak divně šustilo, jak kdyby nebylo pořádně vymáchané, ale protože místní prací prášky jsou jiné než v Čechách opět jsem to prešla mávnutím ruky.

Najednou se z kuchyně ozvalo „Lásko?“ a viděla jsem Honzu jak vyndává prádlo z pračky z nějž crčí voda. Okay, takže pračka neždíme a dost možná vlastně ani nepere, že jo? V okamžiku jsme se vrátili zpátky v čase, kdy já jsem prádlo ručně vymáchala ve dřezu (do umyvadla by se to nevešlo) a pak jsme to společnými silami vyždímali. Pod sušák jsme strčili ručník, protože zrakvit podlahu hned první den je trochu extrém i na nás a modlili se aby to bylo pro dnešek vše.

Nebylo. Po té co se Honza vrátil z nákupu č.2 se nebyl schopen dostat dovnitř. Zasekl se totiž zámek. Takže jsem mu šla otevřít, vzala za kliku a zbledla.Ta zatracená věc se zasekla i zevnitř. S dveřma zápasíme společně, ale bez výsledku. Výhoda toho, že bydlíme v přízemí je to, že ho můžu pustit domů oknem. Nápad dobrý, praxe horší, protože okna se dají otevřít na 5 cm škvíru a jediné, které se dá otevřít plnohodnotně je kuchyňské okno. Honza sice odmítá prolézt dovnitř, ale aspoň to usnadňuje komunikaci.

Vzhledem k tomu, že byla sobota večer, tak jsme se trochu obávali, že se pomoci nikde nedovoláme. Non Stop zákaznický servis selhal, ale naše agentka ne. Její komentář “jojo zámek blbne, ale když s tím budete chvíli kvrdlat, tak on nakonec povolí” nás úplně nenadchnul, což jí došlo a přislíbila, že nám pošle někoho kdo to opraví, nebo nás alespoň pustí dovnitř.Chlapík z agentury dorazil do 5 minut a kombinací kvrdlaní a čachrování dveře otevřel. Upozornil nás, že máme dávat pozor když zaboucháváme dveře, protože když s tím hodně třísknem, tak zámek prostě zapadne. Honza byl po celém dni na pokraji toho že někoho uškrtí, takže po odchodu pana opraváře zapadávající část zámku ucpal tak, aby se ani nehla.

Pro jeden den toho bylo dost, jdeme spát a budem doufat, že kousavý povlečení bude odteď náš největší problém.