Máš cos chtěla, tak si nestěžuj

Nedávno jsme se s kamarádkou bavily o snech. Těch splněných. A jak se nám tak občas stane, že když se nám ten náš sen splní tak to není vždycky louka zalitá sluncem. Dokonce to někdy stojí doslova za prd, ale to se nám vlastně nechce úplně přiznat, že jo?

Stalo se vám někdy, že jste po něčem strašně dlouho toužili, pak se vám to splnilo a vy z toho byli zklamaní? Místo, situace nebo životní změna v realitě neodpovídala našim představám, který jsme si v hlavě tvořili týdny, roky, měsíce a člověk pak málem neví, co v tu chvíli sám se sebou dělat. To je ale zapeklitá situace. A jako bonus, když to řeknete nahlas přiletí k vám stará dobrá věta: Máš co si chtěla, tak si nestěžuj. Tak dík za nic no.

Nakoplo mě to zamyslet se nad tím mým snem tady. Tím anglickým. Moje mamka říká, že věděla, že budu žít jednou v zahraničí od té doby co jsem byla malá – asi nějaká předtucha či mateřský instinkt bo co, protože mě to teda tak nikdy nepřišlo, ale to je zase na jinou debatu. Každopádně měla nakonec maminka pravdu a já skončila tady. V Londýně. Splnil se mi sen. A můžu s jistotou říct, že to byla zatím ta nejtěžší životní zkouška v mém životě.

Moje představy a realita byli od sebe tak daleko, že se vzájemně nemohli vidět ani dalekohledem. Moje představa byla jakousi smíšeninou seriálu Panství Downton a filmu Notting Hill. Krásné velké baráky, kde na vás hned při vstupu dýchne britská historie a je to celé krásné, čisté a upravené. Tahle moje představa ale tvrdě narazila na krutou realitu všude poházených odpadkových pytlů, baráky horší než Smíchovská kolej a okatý prodej marihuany (a asi nejen jí) kam se podíváš. Místo šarmantních a upravených lidí, kteří si dávají čaj o páté tu na mě čekali individua v teplákách co se neustále šťourají v zubech a v nose (na to jsem si nezvykla do dnes a asi nikdy nezvyknu).

Ten výčet věcí, který byl jiný než jsem čekala tím zdaleka nekončil. Jiný bylo totiž úplně všechno a pak vás dokáže rozhodit i sebemenší maličkost. Úplně jsem nečekala jaký věci mi budou chybět a po čem se mi bude stýskat = úplně po všem.

Přiznat to, že je to peklo jsem nikomu nechtěla a všechno zlehčovala. Přece mám co jsem chtěla. Bála jsem se, že kdybych to řekla doma tak se buď budou o mě strachovat a nebo mě budou přemlouvat ať se vrátím domů. Ale já to nechtěla vzdát. Ačkoliv jsem tenkrát nevěděla, jak dlouho tady budem nechtěla jsem to vzdát a vrátit se domů s ocasem mezi nohama. Přišlo by mi to jako hrozný selhání a že bych vlastně věechny kolem sebe zklamala (havně sebe). Byla jsem přesvědčená, že jestli se budeme vracet do Čech tak až potom, co se mi tady podaří sehnat pořádnout práci, pořídit si zářez do životopisu a kdy budu moct všem hrdě říct, že se mi podařilo uspět i v Anglii. Hlavní bylo, aby to navenek vypadalo jako moderní pohádka. A to, že si každý večer brečím do polštáře už je detail, kterým přece nebudeme tu pohádku pro všechny okolo kazit.

Tím sem vlastně jenom chtěla říct, že dneska už vím, že přiznat si, že něco stojí za prd nebo je to těžší než jsme čekali (i když jste o tom dlouho snili), není stěžování nebo rouhání. V dnešním světě, kdy se všude ukazuje jen to krásný a idylický je tohle zrdcadlo do reálného života prostě potřeba #keepitreal. Zároveň ale taky vím, že když člověk vydrží, tak se to časem zlepší. Ano, začátky byly těžký, ale i tak to byla nejlepší volba mého života a rozhodně bych neměnila. O 5 let později se totiž ta moje kdysi snová realita opravdu naplnila – jen bylo potřeba tam dozrát….