Loser of the Year

Selkent Fastenings

První den v nové práci je vždycky stresový a já jako obvykle nemůžu dospat.

Na cestu vyrazím dřív, radši někde počkám než podcenit ranní špičku a dorazit hned první den pozdě. Přemýšlím jací asi budou noví kolegové, jak zapadnu do kolektivu, jak se popasuji s novými úkoly atd. Nepopsatelně se ale těším a jsem nadšená, že se konečně vrátím ke všem věcem na které jsem zvyklá, jako je třeba chození do fitka.

Benefity tu byli podivně namíchané, běžné věci jako notebook a mobil mezi ně nepatřili, protože jsem měla stolní počítač a pevnou linku(!), ale za to veškeré jídlo zabezpečovala firma, kdy jsme měli k dispozici plně zásobenou ledničku a mrazák a plnohodnotně vybavenou kuchyň včetně sporáku, takže se dal oběd uvařit přímo v kanceláři. Druhý netradiční bonus byl „Drinking Friday“, kdy bylo povoleno si v pátek odpoledne v práci dát drink, zásoba Jacka Danielse, Coly a ledu byla vždycky dostatečná.

Docházka se sledovala otiskem ruky, musely se hlídat všechny odchody a oběd a když jste večer odcházeli dom, tak jste museli zmáčknout bezpečnostní tlačítko, které se buď rozsvítilo zeleně a pak jste mohli v klidu odejít, anebo se rozsvítilo červeně a pak vám někdo z manažerů musel prohlídnout tašku jestli náhodou nekradete. To mi nebylo příjemné, ale platilo to pro všechny včetně majitelů, takže nebylo úniku.

Bylo mi jasné, že jestliže mám asistovat s logistikou a skladováním, tak budu muset nějaký čas strávit ve skladu, kde si projdu všechny procesy atd., docela jsem se na to těšila. Absolutně jsem ovšem nečekala tu bezednou propast mezi týmem ve skladu a v kanceláři. Ačkoliv se k sobě pochopitelně všichni chovali profesionálně, tak antipatie byly více než zřejmé a dost to připomínalo vztah panstvo a služebnictvo. Lidi z kanceláře odmítali vyměnit pytel v kuchyňském koši, protože se to řadilo mezi „špinavé práce“ a ty měli na starosti lidi ze skladu. Moje role obnášela dost úzkou spolupráci s lidmi ve skladu, takže jsem byla spíš členem jejich týmu, ale zároveň seděla v kanceláři. To mě stavělo do nepříjemné pozice a v kanclu jsem byla víceméně přehlížená.

Nikdo z nadřízených na mě neměl moc čas a bylo vidět, že chvílema nevědí co se mnou. Firma se stěhovala do nových prostor, takže všichni se zabývali buď tím a nebo přípravou na Vánoční sezónu a moje zaškolení rozhodně nemělo prioritu. Takže nakonec udělali to nejjednodušší co mohli – strčili mě na celý týden do skladu. Když jsem se svého nadřízeného ptala, kdy se přibližně začnu věnovat „svojí“ práci tak mi řekl: „vydrž, snad koncem února se to srovná a pak vymyslíme co dál“. Sice to neřekl nahlas, ale jasně z toho vyplynulo, že do té doby budu plnohodnotným členem týmu Sklad. Sice jsem z vidiny dalších dvou měsíců na skladě nebyla odvařená, ale kolektiv tam byl fajn, jako jediná holka jsem byla tak trochu maskot a kdyby mi nebyla tak šílená kosa, tak by mi to vlastně ani nevadilo.

Vánoční večírek jsem absolvovala v naději, že to pomůže prolomit ledy, ale kromě kluků ze skladu se tam se mnou vlastně nikdo moc nebavil. Začínali jsme ve steak housu a pak jsme se přesunuli do nějakého baru v centru na drink. Po prvním pivě jsem to zabalila a jela domů, stát mlčky ve skupince a být přehlížená není úplně moje top představa pátečního večera. Byla jsem plná rozporuplných pocitů a vůbec jsem nevěděla jak se to bude vyvíjet dál.

No, to se taky nakonec vyřešilo rychleji než jsem čekala. Měla jsem naplánovanou schůzku s nadřízenými, kde jsme měli pořešit co a jak dál, mail se ale nesl v takovém zvláštním tónu, že jsem měla pocit, že jdu spíš na kobereček než na schůzku. Má intuice nezklamala a ačkoliv oba dorazili s úsměvem na tváři, tak mi bylo řečeno, že naše spolupráce nefunguje a jelikož jsem byla ještě ve zkušebce, tak ukončují můj úvazek. Důvody byly, že jsem přílišně proaktivní, dělám přesčasy a nezačlenila jsem se do kancelářského kolektivu. Přílišná proaktivita znamenala, že jsem se zajímala o více věcí než bylo nutné, přesčasy byly nezbytné protože sklad funguje v jiných hodinách než kancl (což jsem si ještě šéfem nechala schválit) a do kancelářského kolektivu se začleňuje těžko, když jste celý den ve skladě. Jakkoliv mi tyhle důvody připadaly komické, nic to neměnilo na faktu, že jsem právě dostala prvního padáka v životě. Připadala jsem si jako budiž k ničemu a myslela jsem si, že hůř už být nemůže. To ovšem jen do chvíle než nademnou stál můj nadřízený a kontroloval, že si opravdu balím jen svoje věci a nakonec mě vyprovodil z budovy, to bylo ponižující.

Letos to vypadá na opravdu šťastné a veselé Vánoce.