Květen 2019 a další návštěva

Když se na to teď zpětně podívám, tak vidím, kolik návštěv jsme tu během prvního roku měli. V květnu přijela další a zdaleka ne poslední.

Tentokrát se za námi vydali moje rodiče a teta. Tahle návštěva byla speciální tím, že moje teta nikdy necestovala a v letadle seděla úplně poprvé. Pokud si vzpomínám, tak říkala, že naposledy byla mimo ČR když jí bylo 12 a jela se školou do Německa. O to víc nás těšilo, že právě za námi se rozhodla přijet, i když to pro ní znamenalo spoustu starostí (jako třeba jít si poprvé zažádat o pas) a stresu s první zkušeností s letištěm a letadlem. Ségra je proto vybavila nějakejma pilulkama na nervy, takže nám dorazila poměrně vysmátá skupina skoro-důchodců.

Ubytování bylo šílený. Zarezervovali jsme hotel v centru, který na fotkách vypadal moc hezky a byl za rozumný peníze. To co nás ale čekalo, se tomu ani zdaleka nepodobalo. Recepce byla ve vedlejším baráku a po potvrzení rezervace se ani neptali. Teta měla jednolůžák, který velikostí připomínal přístěněk pod schody z Harryho Pottera a v průběhu pobytu jí ho vytopili. Naši měli pokoj v patře kam se šlo po dost krkolomných schodech v šíleném stavu. Jejich pokoj byl sice větší, ale měl rozbité okno a při jeho odemykání mi zůstal celý zámek v ruce. Než to pan údržbář spravil, já měla alespoň příležitost nacpat se českejma rohlíkama, který mamka přivezla. Kdyby u nás bylo místo tak bych je hned sbalila a přestěhovala k nám. Rozhodně bych Grapevine Hotel nikomu nedoporučila.

Další den nám přálo počasí a na procházku centrem jsme měli příjemně teplo. Když jsme stáli na nábřeží, začala se moje mamka shánět po mrakodrapu “Okurka”, který je dneska obklopen dalšími a tak je težké ho v některých úhlech spatřit. Naši byli v Londýně v roce 2008 a tehdy to byl jediný mrakodrap široko daleko, takže teď byli překvapeni jak moc se scenérie Londýna za poslední dekádu změnila.

S našima jsem si odškrtla další dvě turistické položky ze seznamu, a to katedrálu sv.Pavla a muzeum voskových figurín. Katedrála je sice nádherná a majestátní budova, ale když vlezete dovnitř, tak vám dojde, že to není hlavní náboženská budova v Londýně. Tou je samozřejmě Westminster Abbey a proto St.Paul’s působí trochu jako “odkladiště” pro všechny, kterým chtějí vzdát hold, ale zase nejsou tak důležitý, aby byli s králi a královnami – jako třeba američtí vojáci z druhé světové války. Zatím co ostatní vyrazili do kavárny, my s taťkou jsme se vydali na výšlap do nejvyšší věže. Může mi někdo vysvětlit, proč já se svojí panickou hrůzou z vejšek musím pořád někam lízt? Už jsem si říkala, že se na to vykašlu, ale když jsem viděla toho 3 letýho špunta přede mnou, jak to zvládá po čtyřech, tak mi byla hanba to vzdát. Byla to sice pěkná řádka schodů a nahoře jsme byli zpocení až víte kde (hlavně teda strachem), ale ten pohled za to určitě stál. Ani tentokrát jsem se do Whispering Gallery nedostala, protože teď jí zase opravují.

V Londýně je jedním z běžných dopravních prostředků MHD i loď. Nemusíte na to kupovat žádné speciální lístky, stačí vám stejně jako na ostatní MHD platební karta. Cena lístku od London Eye až k O2 aréně se pohybuje kolem 8 liber a proveze vás to napříč Londýnem. Na lodi je bar s kávou a občerstvením a jelikož cesta trvá skoro půl hoďky, tak máte čas si kafíčko v klidu vychutnat.

Každý večer jsme samozřejmě zakončili v hospůdce a zmožené tělo celodenním ťapáním odměnili něčím dobrým k jídlu a pití. Bylo mi jasné, že po referencích o našem bydlení od ségry se kontrole ubytování nevyhnu, snažila jsem se alespoň náš skromný příbytek načančat, aby nepůsobil tak zoufale. Mamka to nakonec vzala sportovně a ohodnotila to jako horší kolej na vejšce a tím celou záležitost uzavřela. Ufff…

Než jsme se nadáli, tak byla návštěva u konce a my je zase vezli na nádraží. Až později jsem se dozvěděla, že mamčina postel byla na kolečkách a málem z ní několikrát spadla a že se z téhle návštěvy kurýrovala ještě další 3 měsíce.