Jsme tu! Aneb pekelná cesta z letiště domů…

Konečně jsme se prokousali přes všechny fronty a kontroly a čekáme, až dorazí naše kufry. První část cesty proběhla v pohodě, na britskou půdu nás pustili bez jediného problému a kufry jsme obdrželi ve správném počtu a v neporušeném stavu. So far so good…

Kufry máme, čůrat jsme byli, tak razíme dál. No jo, ale jak a kam? Objevili jsme terminál, kde se dají koupit lístky na vlak a autobus. Ty ovšem chtějí vědět, na kterou zastávku jedeme (to my bychom taky rádi věděli). Tasíme mobily a hledáme, která stanice je ta naše. No teda, hledám jenom já, Honzův internet tu odmítá fungovat. Na to konto všem doporučuji před odletem návštěvu operátora, protože to, že se roaming zrušil, ještě nezbytně neznamená, že máte přístup ke svým datům.

Ze Stanstedu jsme měli 2 možnosti – Liverpool Street nebo Victoria. Dle Googlu bylo lepší jet na Liverpool Street, známá u které jsme bydleli, nám spíš doporučovala Victorii. Rozhodli jsme se věřit Googlu, podle kterého byla trasa rychlejší a s menším počtem přestupů. Což bylo vzhledem k počtu zavazadel vítáno. Lístky jsme zakoupili za sympatickou cenu 10 liber na osobu a začali jsme hledat nástupiště autobusu, který nás za hodinu a čtvrt (!!) měl dopravit do centra.

Měli jsme oba strašnou žízeň a hlad, takže jsme se těšili, že si koupíme něco k jídlu a v klidu si to po cestě sníme – omyl vážení, na palubě autobusů National Express se nesmí nic konzumovat. Pochopitelně. Naštěstí nás spousta nových věcí po cestě rozptýlila natolik, že na hlad jsme málem zapomněli. Po cestě nás zabavovala jízda vlevo, není nad to, když přejedete do pravého pruhu (který je také součástí dálnice) a dojde vám, že vlastně předjíždíte, na kruháči jedete v protisměru a všechny dopravní značky jsou na špatné straně. Je to jasný – nejpozději do týdne nás tu něco přejede.

Naše cílová stanice se ukázala být přímo v centru, takže jsme se najednou ocitli uprostřed nočního, krásně osvětleného Londýna, přímo pod nechvalně proslulou budovou známou jako Okurka (dodnes se nemůžeme shodnout, jak se jí neoficiálně říká). Rozhodně jsme se nezachovali jako největší turisti a nezačali všechno zběsile fotit 😉. Teda vlastně…no nic.

Opět jsme se zeptali chytrého strýčka Googla kudy dál. Výborně – až „domů“ nám jede přímý autobus a to už za 5 min, super! Došli jsme na zastávku a čekali…..a čekali….o 10 min později byl autobus v nedohlednu, a to podle jízdního řádu měli jet ty autobusy už minimálně 2. Začali jsme se pídit potom, kde je chyba. Víte, jak jsem před chvílí říkala, že je tu všechno na druhý straně? 😁 Ehm….

Když už jsme konečně čekali na té správné zastávce, došlo nám, že vlastně nemáme lístky. Jedna paní nám poradila, že se buď dají sehnat na nádraží, které je hned přes cestu, anebo se dá cesta zaplatit přímo v autobusu bezkontaktní kartou. Snad by to prý mělo fungovat, i když nemáme britské karty. Snad jo. Vzhledem k tomu, že na téhle zastávce jsme čekali už 35 min a autobus nikde, její „snad“ nás znervózňovalo. Nicméně nechat jít Honzu pro lístky se mi taky úplně nelíbilo, protože mi bylo jasné, že v momentě, kdy se vzdálí ze zastávky, tak zákon schválnosti způsobí, že ten autobus přijede. Rozhodli jsme se, že teda riskneme platbu kartou. Kéž bych si jenom vzpomněla, kam jsem si zabalila ty cigarety! Aneb mé přesvědčení, že přestanu kouřit, bralo za své.

Za dalších 10 min se na horizontu objevil autobus s kýženým číslem 78! Se zatajeným dechem, bušícím srdcem a kreditkama v ruce jsem nastoupila do autobusu, přiložila kartu a modlila se „Prosím, prosím blikni zeleně“. UFFFFF….prošlo to. Naložili jsme kufry a vydali se na poslední část naší cesty.

Omyl. To by bylo moc jednoduché. V polovině naší trasy se náš autobus rozhodl, že si výjimečně udělá konečnou jinde a vyklopili nás ven. Nevadí, pojede další. Ten se pro změnu rozhodl zastavit 100 m od zastávky a než jsme k němu se všemi věcmi doběhli, tak zavřel dveře a odjel. NEVADÍ, POJEDE DALŠÍ! Tou dobou už se po nás sháněli jak rodiče, tak i známá u které jsme měli bydlet. Kdo by se divil, že jim přišlo, že jsme se zapomněli ohlásit, když jsme byli na cestě z letiště už 3 hodiny! Honza neměl data a mě docházela baterka na mobilu. To je jak z blbýho filmu fakt…Do třetice všeho dobrého, konečně přijel ten správný bus, do kterého jsme i stihli nastoupit. Hlad a žízeň už byly pomalu neúnosné (od oběda jsme nic nejedli), a to náladě moc nepřidávalo.

Po neuvěřitelných 4 hodinách jsme konečně stáli před naším bytem a zápasili se zámkem na dveřích, který nás odmítal pustit dovnitř. Díky bohu, že za rohem máme Tesco Express, které má otevřeno až do 23 hodin, protože při pomyšlení, že půjdu spát s prázdným břichem a zbytek večera strávím s hladovým chlapem, jsem zvažovala okamžitý návrat domů.

Celý tenhle den se zdál nekonečný a já už se jen těšila, až skončí. Už jsme si toho zkusili docela dost, tak už by to možná stačilo ne? Já vím, že všechny tyhle problémy vypadají malicherně, ale když se to všechno nasčítá? Byli jsme vyčerpaní psychicky z loučení, a neustálého stresu jak to všechno dopadne, pobíhali jsme s celkem 3 kufry a 3 taškami už několik hodin a měli jsme fakt hlad a žízeň. O to ironičtější byl závěr. Už jsme měli nakoupeno a od vytoužené večeře nás dělil jen zámek na dveřích bytu. Ten pitomej zámek odmítá povolit! Honza vypadá, že pokud to ten zámek brzy nevzdá, tak se dveřmi klidně prokouše, já jen odevzdaně sedím na schodech a jde na mě hysterický smích. O dalších nekonečných 10 min později, kdy je stav souboje MY vs. ZÁMEK asi 0:20 se nám konečně podaří ten zámek zdolat!

Náš první večer v novém městě byl opravdu pestrý a mně se jen honilo hlavou, že to zdaleka nebude poslední zkouška, která nás tu čeká a pomalu se začínala bát, co přijde dalšího.