Den první – Turisti

Hnusný kafe a křupky bez palmáče

Začínáme si všímat prvních rozdílů. Nejpalčivějším rozdílem je chuť mlíka, která značně ovlivní chuť kafe. Je hnusný 😓. Bez kafe žít odmítám, takže si na to chtě nechtě budu muset zvyknout. Máslo je tu slaný (asi je to standard protože na etiketě to uvedeno není), takže toast s máslem a marmeládou dostává úplně jiný rozměr. Medový Cheerios od Nestlé opravdu chutnají po medu a není v nich palmový olej. To jako vážně? Stejný výrobce jako v Čechách, ale tady to jde bez palmáče?

Bydlíme přímo u parku, takže hlavní zábavou u snídaně je sledování desítek lidí, jak běhají. My jako zatvrzelí neběžci se bavíme na jejich účet. 😁 A už plánujeme, jak do parku vyrazíme na procházku, pokud bude počasí přát.

MY vs. MHD vol.2

Chystáme se vyrazit do města. Po včerejší zkušenosti obrněni trpělivostí, ale nejprve se vydáváme do obchůdku off-license(cosi jako naše trafika), kde prodávají Oyster Card. Místní verze lítačky. Můžete si buď dobít kredit, ze kterého se vám strhne každá cesta a nebo si dobijete časový kupon. Na radu a upozornění pana prodavače volíme kupon, protože dobitý kredit nemusí fungovat na všechny dopravní prostředky. Později zjistíme, že služba zvaná pay as you go funguje na všechny dopravní prostředky.

Klíčové je, abyste věděli do jakých zón budete cestovat, zóna č.1 je centrum a dál to postupuje v soustředných kruzích. My bydlíme na hranici 2.a 3. zóny, takže pro jistotu kupujeme týdenní kupón na zóny 1-3, což nás vyjde na 40 liber pro jednoho (jen pro představu to je cena čtvrtletní lítačky v Praze). S těžkým srdcem vyskládáme pánovi na pult požadovanou částku a s fungl novou kartičkou (kterou asi za týden přestaneme používat) se vydáváme na autobus do centra.

Nikdy jsem netrpěla klaustrofobií, ale zjišťuji, že míjející se double deckry v úzkých uličkách nejsou nic příjemného a zatímco Honza je nadšen a s nosem prakticky přilepeným na skle si to užívá, já mám vnitřnosti jak ve svěráku. Už abychom byli v centru, kde jsou široké ulice a obrovské parky.

Památky a Primark

Vystoupili jsme kousek od Big Benu a míříme směr Trafalgar. Honza už v Londýně byl, takže nás vede neboť ví kudy kam (nebo to aspoň tvrdí). Jelikož nemáme jasný plán ani cíl cesty, tak se mu případné bloudění daří úspěšně maskovat. Dorazíme k (jakési) bráně, kterou hlídají vojáci na koních (jůůůů koně) a po zkouknutí výměny stráže vstupujeme přes bránu na krásné nádvoří. Absolutně netušíme kde jsme, ale to nevadí, hlavně že jsme venku. Oba totiž dost těžko zpracováváme britskou stravu a výrazně zamořujeme britské ovzduší 💨💨. Jelikož se to nedá vydýchat, tak rychle opouštíme místo činu.

St. James Park. Všechny Londýnské parky jsou bohaté na faunu a floru, obdivujeme nejen kvetoucí kytky ale i všudypřítomné veverky (snad poprvé jsem viděla veverku z 10 centimetrů), labutě a kachny všech druhů. Idylickou scenérii kazí jen ti otravní holuby. Později se sem vrátíme na oběd, který nás jen utvrdí v (ne)kvalitě britské kuchyně. Dostali jsme se až k Buckinghamskému paláci, kde nás zátarasy a davy lidí přivedli k myšlence, že se tam asi něco děje. Google sice o ničem nevěděl (pfff a pak že ví všechno), ale i tak jsme se rozhodli (teda já se rozhodla a Honzu ukecala), že tam chvilku zůstaneme a uvidíme, co se bude dít. Jakože vidět královnu hned druhý den v Londýně, to by prostě bylo znamení! Já tu babču naprosto zbožňuju. Takové štěstí jsme neměli a jediné co jsme viděli byl marching band hradní stráže. Nakonec jsme se rozhodli dál nečekat, protože vyletět do vzduchu hned první den by byl fakt pech (pardon za černý humor). Na Trafalgaru jsme se moc neohřáli, davy lidí nás odradili a tak jsme skočili na metro a vyrazili do Primarku na Oxford Street.

Metro v Praze je proti tomu Londýnskému nepatrně chudé, 3 přestupní stanice prakticky k smíchu, ale i tak jsme na něj hned v průběhu první cesty několikrát vzpomínali. Chládek pražského metra je tu utopií, tady i když venku mrzne tak je v metru minimálně 50 stupňů, takže si plnými doušky můžete užívat davu upocených lidí. Navíc jsou místní vagóny titěrné a zaoblené, takže pro vyšší členy výpravy je to zážitek s trvalými následky v podobě zablokované krční páteře.

Není nad to když vás vlastní naivita vede od blbého nápadu k ještě blbějšímu. Když byl narvaný Trafalgar dovedete si představit, jak asi vypadal Primark v neděli odpoledne na hlavní nákupní třídě pro turisty? To byl holý boj o život! Takže jsem popadla jen základní věci, které jsem nutně potřebovala, vyzvedla Honzu v sekci manželů a přítelů, kteří odmítli projít strkanicí mezi regály a vydala se ke kase. Poznatek pro příště – Honzu vyzvednout až po zaplacení, samotná fronta trvala dobrých 40 minut.

Mizíme odsud a jedem domů, v klidu strávit zbytek neděle sledováním britské televize jejíž kvalita je přibližně srovnatelná s kvalitou britské kuchyně.