Work

Sedím doma na zadku už dva měsíce. Životopisy posílám co mi síly stačí a odezva je minimální. Není to příjemný pocit, člověk začne přemýšlet o tom jestli vůbec má potenciál na to něčeho dosáhnout, jestli se mu tady podaří prorazit. Tyhle pochybnosti o sobě samé rozhodně nepomáhají, když konečně máte pohovor, na který máte vypracovat projekt. Začalo to celkem slibně…

Jsem nezaměstnaná. Poprvý v životě. A snáším to hůř než bych čekala. Ačkoliv mám spoustu volného času, tak k čemukoliv se dokopat je nadlidský výkon a tak běžně strávím většinu času na Netflixu. A když mi zrovna dojdou filmy, tak bojuju s tím peklem jménem Sterling de Vere aneb naší realitní agenturou.

Nová práce, nový začátek a návrat ke starým zvyklostem. Konečně jsem se zbavila kavárny a těšila se na nové výzvy. Londýn je pro mě zatím ve znamení premiér aneb věcí co jsem nikdy nedělala nebo věcí, které jsem nikdy nezažila. Ani nová práce nebyla vyjímkou…

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy. Jelikož lidí, kteří tu hledají práci je tu milion a zaujmout svým životopisem je opravdu těžké, tak je potřeba trošku té oprsklosti, aby se člověk na pohovor vůbec prokousal. CHcete vědět jak jsem to udělala já?

Netuším čí nohy to aktuálně mám, ale rozhodně nejsou moje. Ty moje totiž takhle v životě nebolely. Fitko nefitko, člověk z kanclu prostě na pobíhání po place není stavěný. A já mám pocit, že ze mě za chvíli bude tak akorát zdechlina.