Bez práce nejsou koláče

Dneska mám první pohovor

Od rána jsem jako na trní. Hlásím se o práci v kavárně s názvem Shot Espresso a s pobočkou na Victorii. To je super lokalita nejen protože je to v centru a jedou odtamtud vlaky přímo na letiště (ne že už bych se chystala domů ale je vždycky dobré vědet, kde jsou únikové východy), ale od nás mi cesta vlakem zabere asi 35 minut.

Na pohovor jsem vyrazila oblečená asi víc formálně než bylo třeba, ale říkala jsem si, že se budu držet osvědčeného šaty dělaj člověka a radši to trochu přeženu, než dorazit za vandráka. Kupodivu jsme byt opustili dostatečně s předstihem a díky google maps to našli naprosto bez problému. Dát si kafe přímo v kavárně, kde se měl odehrávat pohovor nám bylo blbý, takže jsme skočili do vedlejšího M&S a dali si kafíčko tam, přes okno pozorujíc dění v Shot Espresso. Je to malá kavárna v kancelářské budově a koukám, že tým se zkládá z cca 5 lidí.

Pohovor byl opravdu rychlý. Vedla ho manažerka kavárny Soraya, která je zároveň i členem týmu obsluhy v kavárně. Zeptala se mě pouze na pár základních otázek a pak mě pozvala na zkušební směnu. Dostavit se mám zítra v 9 ráno. Po 15 minutách bylo po všem. Honza se ani nestihl nikde najíst (on se ani nestačil rozhodnout, kde by se chtěl najíst když jsem mu volala že už jsem ready).

Chtěli jsme jet domů, ale pak jsem si vzpomněla, že po cestě máme recruitment center jednoho z nejznámějších řetězců kaváren v Londýně – Pret a Manger. Říkala jsem si, že optat se na práci tam by rozhodně neuškodilo aneb líná huba holý neštěstí, že jo? Centrum praskalo ve švech, ale i tak jsme vyplnili formuláře a čekali až na nás přijde řada. Po mládí stráveném na recepci a rychlém rozhovoru s “manažerem” jsme odcházeli s pozvánkami na zkušební směny, které obsahovaly i pokyny ohledně oblečení, úpravy vlasů a vousů či manikůry. Obzvláště část, která absolutně zakazovala jakýkoliv lak na nehtech mě dost vyděsila a doufala jsem, že se bude dát zařídit nějaká výjimka. Byla jsem přesvědčená se milované manikůry od ségry držet za každou cenu co nejdýl. Nehty prostě nedám a basta. Naštěstí jsem se měla hlásit na pobočce až v pondělí (po zkoušce v Shot Espressu kde žádnou takovou šílenost jako vzdát se nehtů nikdo nevyžadoval), Honza měl nástup už v pátek. Jedem domů, tohle musím nějak rozdýchat.

Domů jsme sice vyrazili, ale naše cesta tam nevedla přímo, ale oklikou přes Hyde Park, kde jsme se na mojí žádost zastavili u sochy Petra Pana, jedné z mojí nejoblíbenějších pohádek. Největším zážitkem ale nakonec bylo krmení veverek a kupodivu i zářivě zelených papoušků. V momentě, kdy jste dostali do ruky zrní jste připomínali holubí paní ze Sám doma.