Balíme

Rozhodnutí padlo. Jedeme.

Sice jsme původně pokukovali po Kanadě, ale nakonec jsme usoudili, že první cestu podnikneme nepatrně blíž, do Londýna. Pro začátek je to méně komplikované, tedy minimálně prozatím, kdy je Anglie stále ještě v EU. A navíc dostupnost z Čech je skvělá, přeci jen doufáme, že nás všichni přijedou navštívit.

Balíme.

V práci jsme oba dali výpověď, oznámili všem, že odlétáme mimo republiku a začali řešit stěhování a vše s tím spojené. Jelikož už jsme se oba několikrát stěhovali, žili jsme v domnění (nebo alespoň já), že jsme v tom vlastně profíci a že se zase tak moc neděje. No, to úplně nevyšlo, smůla. Musím konstatovat, že rozdíl mezi stěhováním věcí z jednoho bytu do druhého a kompletní likvidací domácnosti je nepatrně větší než jsem si chtěla připustit. Já sice měla snahu začít balit brzo (tak brzo že se mi podařilo Honzu znervóznit :D) a dokonce jsem zvládla i něco odstěhovat, ale asi těžko sbalíte vše co v bytě máte a pak tam budete ještě další měsíc bydlet.

Nestíháme.

Začínalo být více než jasné, že vše budeme honit na poslední chvíli – poslední týden v srpnu. Byt jsme museli opustit k 1.9.2018. Když řeknu, že ten týden byl hektický, psychicky i fyzicky náročný, tak se mi pořád nepodaří vystihnout naprostou šílenost posledních 6 dní, která byla umocněna našimi rozdílnými přístupy k věci. Zatím co Honza byl v klidu a měl pocit, že máme dost času, mě jímala naprostá panika, že to prostě nemáme šanci stihnout.

Oba dva jsme se loučili v práci – samozřejmě jak jinak než pořádnou party. To ale bohužel značně ovlivnilo funkčnost a použitelnost následující den (v mém případě určitě). V práci jsem předávala svoje povinnosti – samozřejmě také na poslední chvíli a doma na mě čekal bordel, hromada krabic a další bambilion věcí, které bylo potřeba roztřídit a udělat.

Třízení.

Určitě všichni znáte scénu ze Sexu ve městě, kdy Carrie třídí své oblečení za pomoci svých nejlepších kamarádek, které jí říkají co si nechat a co vyhodit. No…tak přesně takhle to u mě nevypadalo. Moje internace této scény vypadala spíš tak, že ve vytahaných teplácích a se skleničkou vína v ruce zírám do otevřené skříně. Zarytě tvrdím, že všechno z toho nosím a nic není potřeba vyhodit. Ke každému kousku oblečení se pojí nějaká historka či vzpomínka, což z něj dělá nepostradatelnou součást mého života, takže ho pochopitelně nemohu vyhodit. No jo, ale kam teda s tím? S sebou to nepřevezu – můžu mít jen jeden kufr a pravděpodobnost, že do něj narvu všechno oblečení a ještě mi zbude místo na kosmetiku je mizivá (i když v balení jsem fakt profík).

Nabízela se tu varianta B – odvezu to na chalupu. Tam mám celý pokoj a v něm spoustu úložného prostoru. Pff – vyřešeno. Ne, ani tenhle plán nevyšel. Nejen, že se to na chalupu nevejde, ale hlavně je to jen odsouvání problému – fakt nevím k čemu by mi byly na chalupě plesové šaty.

Varianta C – odvést to k našim. Ta byla bohužel vyhrazena pouze pro věci, které budu v průběhu roku potřebovat a naši mi je pošlou. Přeci jen jejich 3+1 není nafukovací.

Tím bohužel můj seznam míst kam bych mohla své poklady umístit, končil. Začínalo být jasné, že prostě všechno nezachráním. Chopila se mě panika! 😀 Po hlubokém nádechu a výdechu jsem došla do obýváku pro prázdnou krabici a s těžkým srdcem ji postavila vedle skříně, kde byla připravená na oblečení na vyhození.

O 10 minut později….

Střídavě zírám do skříně a na krabici, která je pořád prázdná a s povzdechem si doliju sklenku vína. Najednou mi to dojde. Začínáme znova, s čistým štítem, v nové zemi. Tak proč si to zahlcovat starým harampádím, že jo? No a taky mi prostě došly nervy a už jsem to chtěla mít z krku. Od té doby to šlo jako po másle. Než jsem se nadála, stály vedle mě 4 krabice s oblečením, botami a nejrůznějšími doplňky, které byly zatím zachráněny před popelnicí.

A to jsem si o sobě myslela, jak nejsem shromažditel materiálních věcí. Pfff….